Být na invalidním vozíku neznamená vše ztratit

Petr Svatoš při besedě s redaktory
Třesku na vzdělávacím víkendu.

Řekne-li se, že být upoután na invalidní vozík znamená ztratit všechno, co máš rád nebo co tě baví, ani zdaleka to neplatí pro Petra Svatoše. I když je na vozíku, hraje za českou re-prezentaci stolní tenis. Také ho baví plavání, jízda na kole, florbal a lyžování. Je to prostě sportovec.

Jak jste se dostal na vozík?

Po léčbě nádoru, který mi částečně zasahoval do páteře... Ozařování mi poškodilo míchu a po třech letech od ukončení léčby se začaly tyto vedlejší účinky projevovat.

Smějí se vám lidé, že jste na vozíku? Jak zapadáte do nového kolektivu?

Nesmějí se mi. Zapadnout do kolektivu není problém, většina lidí mě bere jako normálního člověka.

Vejdete se s vozíkem na chodníky?

Většinou se vejdu a nemám problém s nájezdy - dokážu vyskočit chodník zhruba 10cm vysoký, takže mi to nevadí.

Pomáhají vám lidé, když se jich zeptáte?

Ano, pomáhají. Pokud si řeknu o pomoc, tak většina lidí nemá problém pomoci.

Proč jste se rozhodl hrát stolní tenis?

Hrál jsem ho na základní škole, takže potom, když jsem dostal na střední
možnost si to vyzkoušet, tak to byla jasná volba.

Jak jste se dostal do reprezentace?

Jen jsem poctivě trénoval a dřel a postupně si mě začali všímat naši reprezentanti, zvát mě na soustředění a pak už to šlo samo.

Cestujete někam do zahraničí na turnaje?

Ano, cestuji, momentálně mě čeká cesta do slovinského Laška a na začátku dubna jsme byli v italském Lignanu.

Máte v životě nějaký sen?

Momentálně se asi dostat na para-lympiádu do Rio de Janeira a vystudovat vysokou školu.

Kterou školu studujete?

Momentálně studuji na Slezské univerzitě v Karviné, obor řízení logistiky.

Máte nějaké auto a jak ho máte přizpůsobené?

Ano, auto mám. Momentálně jezdím ve Škoda Octavia 1,9 TDI v combi úpravě a ano, mám ho upravené na ruční řízení - plynový a brzdový pedál mám upravený na páku pod volantem a spojku mám poloautomatickou.

Andrea Šplíchalová, 6.třída

Počítač je můj koníček

Vysoké Mýto 
Jmenuji se Daniela Víchová, je mi osm let a trpím autismem. Ten se u mě projevil tak, že jsem všechno uměla pomaleji než ostatní děti v mém věku.
Největším problémem je u mě opakování jednoho slova nebo věty pořád za sebou. Mám takové výkyvy, že se hodně věcí bojím, například motorového vlaku, psa, kočky a tak dále. Nemám ráda, když se mě někdo dotýká, myslím si, že mi tím ubližuje. Mám ráda děti, ale dospělé už tolik ne. Nesnáším změny, strašně dlouho si na ně zvykám. Vadí mi určité zvuky, třeba houkání záchranky.
Každý den chodím do školy jako ostatní děti.
Výjimka je v tom, že do speciální ve Vysokém Mýtě. Chodím tam strašně ráda, protože tam mám plno kamarádů, se kterými si hraji. Nejvíce mě baví tělesná výchova, pracovní vyučování, počty, výtvarná a hudební výchova. Zvládám dobře počítání a dělání různých výrobků. Baví mě učit se slabiky a stříhat. Nemám ale ráda český jazyk. Nebaví mě psaní a předpony a pomalu mi jde přiřazovat množství k číslům. Občas také neposlouchám, a tak dostanu trest a nemůžu na počítač. Počítač je můj koníček.
Po skončení vyučovacích hodin se všichni jdeme najíst do jídelny. U oběda mě paní učitelky pochválí, že jsem všechno snědla. Vždy se strašně těším do družiny, kde často vyrá-bíme a děláme různé věci. Potom je dám mamince a ta má ze mě ohromnou radost. Když družina skončí, přijede si pro mě maminka na kole a hurá domů. Tam si dám sva-činku a pustím notebook. Jsem výborná na note-booku a mobilu, hned všechno pochopím, jak se má co dělat. Na notebooku poslouchám písničky a kou-kám na pohádky. Nejraději vytleskávám slabiky a učím se básničky. Tohle všechno stihnu do večera a pak jdu spát.

Veronika Šplíchalová, 8.třída

Budislav: Stali jsme se hendikepovanými

Jako redaktoři školního časopisu Třesk jsme se zúčastnili projektu Probuďme sebe i ostatní, jehož částí byl vzdělávací víkend na táborové základně v Budislavi. Mohli jsme se setkat se handicapovanými lidi a seznámit se s jejich životním příběhem, vcítit se do jejich kůže a alespoň trochu se s nimi ztotožnit.

Plnění úkolů s naším „provizorním“
handicapem bylo často
velmi úsměvné, ale také náročné.

Během víkendu jsme si mohli vyzkoušet, jaké je to být handicapovaným. Měli jsme zavázané oči, svázané nohy a ruce. Ve volném čase jsme hráli hry, které většinou byly zaměřené na handicap. Mohli jsme se tak částečně vcítit do kůže handicapovaných. K našim aktivitám patřilo na-příklad hledání citátů poslepu, v noci jsme pak putovali za naším uzdravením z našeho postižení.
Přijel za námi vozíčkář a reprezentant ve stolním tenise Petr Svatoš. Ten nám vyprávěl svůj životní příběh a také zmínil jeho úspěchy ve stolním tenise. Zaujal nás jeho vozík,na kterém jsme se mohli projet a také jeho speciální auto. Jeho příběh nás velice zaujal. Díky němu jsme si mohli představit život vozíčkářů.

Být nevidomý je opravdu těžké.

Nesměla také chybět beseda s redaktorkou Sylvou Horákovou, která nám ukázala, jak média berou tyto lidi a jak se k nim chovají. Také jsme si zkusili napsat tiskovou zprávu a seznámili jsme se s tím, jak by vůbec měla vypadat.
Hlavním cílem tohoto víkendu bylo vytvořit speciální číslo našeho časopisu Třesk, které bude zaměřeno na handicap. Lidé by se tímto měli „probudit“ a změnit svůj postoj k handicapovaným, protože jsou to normální lidé a my je nemůžeme jen tak odsuzovat.

redakce

Handicapovaní nejsou podivíni

 Marie Horáková zkouší jízdu na vozíku.

Handicap. Pod tímto slovem si každý představí své. Kdysi by mě hned na-padlo, že to jsou lidé, kteří nemají nohu nebo ruku a jsou upoutáni na invalidní vozík. Když jsem se s tímto pojmem ale blíže seznámila a poznala ho z jiného úhlu, zjistila jsem, že do kategorie handicapovaných lidí patří i lidé s mentálním postižením. S postižením, se kterým se narodí a nemusí se trápit tím, že v životě o něco přišli a mohou si za to sami. Oni se s takovým postižením narodili, a proto pro ně neznamená problém. Život si užívají. A proč by ne? Vždyť jsou to stejní lidé jako my a mají právo na normální život. Někteří zdraví lidé je vidí jako blázny a podivíny, kteří nemají všech pět pohromadě.

Omyl! 

Nesuďte je, protože oni nesoudí vás, jsou přátelští a mají rádi lidi kolem sebe.

Když potkáte osobně někoho, kdo je na vozíku nebo třeba trpí autismem, nejdříve si o něm pomyslíte bůhvíco. Když se s nimi ale seznámíte blíže a uslyšíte jejich životní příběh, zjistíte, že to, co jste si do té doby mysleli, je jen omyl, že takoví lidé jsou něco víc než my. Užívají si život i navzdory svému postižení. Dělají věci, které my bychom asi normálně nedělali. Podle mě pro ně neexistují překážky. Jsou sami sebou. A proto je neodsuzujte a berte je jako zdravé. Přece jen to jsou lidé jako my.

Marie Horáková, 9.třída