Handicapovaní nejsou podivíni

 Marie Horáková zkouší jízdu na vozíku.

Handicap. Pod tímto slovem si každý představí své. Kdysi by mě hned na-padlo, že to jsou lidé, kteří nemají nohu nebo ruku a jsou upoutáni na invalidní vozík. Když jsem se s tímto pojmem ale blíže seznámila a poznala ho z jiného úhlu, zjistila jsem, že do kategorie handicapovaných lidí patří i lidé s mentálním postižením. S postižením, se kterým se narodí a nemusí se trápit tím, že v životě o něco přišli a mohou si za to sami. Oni se s takovým postižením narodili, a proto pro ně neznamená problém. Život si užívají. A proč by ne? Vždyť jsou to stejní lidé jako my a mají právo na normální život. Někteří zdraví lidé je vidí jako blázny a podivíny, kteří nemají všech pět pohromadě.

Omyl! 

Nesuďte je, protože oni nesoudí vás, jsou přátelští a mají rádi lidi kolem sebe.

Když potkáte osobně někoho, kdo je na vozíku nebo třeba trpí autismem, nejdříve si o něm pomyslíte bůhvíco. Když se s nimi ale seznámíte blíže a uslyšíte jejich životní příběh, zjistíte, že to, co jste si do té doby mysleli, je jen omyl, že takoví lidé jsou něco víc než my. Užívají si život i navzdory svému postižení. Dělají věci, které my bychom asi normálně nedělali. Podle mě pro ně neexistují překážky. Jsou sami sebou. A proto je neodsuzujte a berte je jako zdravé. Přece jen to jsou lidé jako my.

Marie Horáková, 9.třída